Na podzimní sezónu 2010 jsme do indického Biru vyrazili s touhou doletět zase někam dál a výš. Himaláje nám byly nakloněny a naše očekávání se naplnila snad víc, než jsme doufali. Když to shrnu, užili jsme si prakticky celý měsíc perfektního horského létání, během něhož se nám podařilo zalétnout i tam, kde ještě padák nikdo nikdy neviděl.
Ačkoliv už v říjnu napadly v horách tuny sněhu, podzimní termika fungovala skvěle, a tak jsme hned zamířili z předních zelených kopců dozadu, na sever, do vysokých hor. Na rozdíl od loňska vybavena malým B-čkovým padákem a superteplými péřovými palčáky vlastní výroby jsem se nebála vlka nic a často v plném speedu jsem se snažila dohnat Pavla, který plachtil napřed jak utržený ze řetězu. Vysoké zasněžené hory se nám staly nekonečným paraglidovým hřištěm. Nastala chvíle vyrazit na bivak. Sedačky nám ztěžkly o spacák, plechový hrnek, lahev vody a něco k jídlu.
 |
| Challo bihaind- první hřeben za Birem |
Pro začátek jsme si chtěli konečně doletět do Manali, vloni jsme tam potupně jeli autobusem. Plán byl napálit to přes ty nejvyšší hory, jako to před rokem udělal John, který pak přeletěl ještě sedlo Rohtang až do Keylongu v údolí Lahul (http://teamblog.flyozone.com/johnsilvester/2009/10/25/brilliant-bir/).
Po několika nezdařených pokusech přetlačit výškový severovýchodní vítr se nám to ale podařilo jinak. Kvůli nižším základnám jsme toho dne museli letět po prvním hřebeni za údolím Barotu a tudy přeskákat do údolí Kullu. Dotáčeli jsme základny těsně nad rozeklanými štíty, svahovali jsme morénu vysokohorského jezera a k večeru jsme akorát doplachtili na jediný travnatý kopeček v okolí, přímo nad Manali, jako stvořený pro přistání a bivak ve 3400 m n.m.
Jen dřeva a vody tu bylo nějak pomálu, pastevci evidentně všechno spálili dřív, než utekli před prvním sněhem. Vyuzeni od „ohýnku“ ze ztrouchnivělého pařezu, který víc kouřil, než hořel, jsme zalehli pod hvězdnatou oblohou spát.
Ráno jsem vylezla ze spacáku jak rampouch, ale v poledne už jsem zase točila termiku s místními ptáky. Fungovalo to čím dál líp, a tak jsme se bez problémů přehoupli přes 5tisícové sedlo pracovně nazývané Manali pass.
Za ním už mělo být podle naší mapy, spíše tedy náčrtku, údolí Barotu a známý terén. Ale nebylo. Za ním byla dlouhá zasněžená pláň, z které občas koukaly ostré kamenné jehly. Než jsem ji přeletěla, byla jsem na jejím úpatí a brečela strachy, že tady zrovna přistávat nechci. Jediná cesta odtud vedla přes další 5tisícové sedlo nad námi. Termika moc nepomáhala, byl to krutý boj, ale nakonec jsme se po několika pokusech přece jen zvedli do potřebné výšky a překonali zákeřnou hranici mezi námi a konečně už údolím Barotu. Rozhlédli jsme se široko daleko a již známým terénem jsme se dostávali směrem domů, na jih. Dnes bylo ale už pozdě, poslední přeskok na zelený hřeben Billingu jsme nestihli, takže jsme si zalétli rovnou do městečka Barotu a pohlídali čas, abychom stihli přistát do odjezdu posledního autobusu, který z tohoto údolí jede až k nám do Biru.
Po několika nezdařených pokusech přetlačit výškový severovýchodní vítr se nám to ale podařilo jinak. Kvůli nižším základnám jsme toho dne museli letět po prvním hřebeni za údolím Barotu a tudy přeskákat do údolí Kullu. Dotáčeli jsme základny těsně nad rozeklanými štíty, svahovali jsme morénu vysokohorského jezera a k večeru jsme akorát doplachtili na jediný travnatý kopeček v okolí, přímo nad Manali, jako stvořený pro přistání a bivak ve 3400 m n.m.
 |
| nad Manali |
Ráno jsem vylezla ze spacáku jak rampouch, ale v poledne už jsem zase točila termiku s místními ptáky. Fungovalo to čím dál líp, a tak jsme se bez problémů přehoupli přes 5tisícové sedlo pracovně nazývané Manali pass.
 |
| Manalipass |
Tracklogy:
To byl trénink. A teď už doopravdy. Sen, který Pavel nosil v hlavě už od loňska – doletět do údolí Chamba a dále do údolí Lahul – rázem dostal ještě jasnější rozměr poté, co nám John Silvester vyprávěl o svém letu tím směrem, při kterém se mu podařilo obletět celou horskou skupinu Manimahesh (http://teamblog.flyozone.com/johnsilvester/2010/11/25/manimahesh-kailash/).
Po pár dnech přišel den D. Termika fungovala a včas, základny vysoké, nebe modré, vše připraveno a letíme! Z původní skupiny „těch, co lítají dozadu“ jsme zbyli nakonec tři – Pavel v čele, za ním já a Američan David, který na svém Boomerangu dokázal, že se i na závoďáku se dá létat v horách. Hned za prvním zeleným hřebenem jsme prorazili hranici inverze a vykoplo nás to vysoko, snad nad 5600 m n.m. Takže přeskok přes údolí Chamba na skupinu Manimahesh byl docela hračka.
Tam se ukázalo, jak jsme proti těm horám vlastně malí – asi hodinu jsme se navzájem po přeskoku hledali mezi jednotlivými žebry, na která jsme přeskočili. Po šťastném shledání Pavel rozhodl, že přeletíme hřeben přímo v jeho půlce na severní stranu.
Protější západní svahy nás pak vynesly znovu do výšky, a kdybychom chtěli, nejspíš bychom stihli doletět do Lahulu ještě dnes. Ale zvolili jsme variantu bivak.
Jakoby náhodou se tu objevil luxusní mírný zatravněný svah obrácený k jihovýchodu, tak jsme se na něj snesli a zjistili, že dnes spíme ve výšce 4100 m n. m.
(tracklog Pavel, Zuzka)
Rozmrazila jsem ruce. Nanosili jsme suché dřevo, kterého tu byly hromady. Uvařili jsme si vodu ze sněhu, kterého tu byly taky hromady. Růžový západ Slunce vysoko v horách. Čínská polívka se sušenkami nad zlato. Miliardy hvězd takřka na dosah. Mráz a bolehlav z vysoké výšky = probdělá a proklepaná noc…
Ráno naštěstí zase Sluníčko. Startujeme brzo a bojujeme o každý výškový metr. Kluci jsou nahoře, jen mě to vždycky někde pěkně poklape a shodí o drahocenných 50 metrů níž. Ale čekají na mě a za nějakou dobu už jsem taky nad zasněženými svahy a míříme zase na sever. Svahujeme teď už pusté ledovce s obrovskými trhlinami, dál až k sedlu pracovně nazvanému Kugti pass (ono to pravé „trekařské“ sedlo je možná nějaké z těch sousedních, ale kdo by se tím ve vzduchu zabýval).
Užíváme si pocit vzdálenosti od civilizace, natočíme a vysvahujeme, co se dá, a hurá přes sedlo na sever, kde musíme přežít dlouhatánské klesání nad ledovcem ze sedla a už se objevujeme v údolí Lahul.
Hurá! – chytáme se na protějším jižním svahu a nabíráme výšku. Zbývající cestu do Keylongu nám překvapivě brzdí východní vítr tekoucí údolím dolů. Údolí se ale rychle halí do stínu a jako první vyhnívám níž. Pavel mě ale nakonec předběhl – velké wingovery v agresivní termice se mu vymstily a já už jen vidím, jak si to sype na zem na záložce. Štěstí přeje odvážným, přistání se podařilo, já to tedy rychle pokládám poblíž a jdu pomáhat. David se přesvědčil, že je vše v pořádku a doklouzal do údolí, nám následná cesta dolů po svých z výšky 4200 m n. m. trvala o něco déle. Za tmy jsme pak mašírovali po silnici hledajíce Keylong, ale místo toho nás našel místní policajt, který nás celou dobu na obloze bystře sledoval a poté hledal. Nějak nevěděl, co s námi, tak nás nakonec odvezl až do Keylongu a ubytoval v jediném otevřeném hotýlku.
(tracklog – Pavel, Zuzka)
Další den jsme zvolili odpočinek. Jednak jsme museli navštívit místní policejní stanici, kde nám zkontrolovali pasy a pogratulovali k novému přeletu, jednak jsme aspoň zabalili vyhozenou záložku a pořádně se najedli. David se toho dne vrátil autobusem do Biru. My chtěli ale ještě dál a tak jsme se následujícího rána nechali vyvézt nejvýš, kam to šlo, odstartovali nad hranicí křovin a po jihovýchodní straně údolí jsme se probojovávali dál do nitra hor. Silnější vítr a rotory nás nepustily moc vysoko, přesto jsme se dostali až k Darče, samé bráně do Malého Tibetu. Údolí se zde otevřelo, veškerá zeleň úplně vymizela a krajina vypadala pouštně, suše a drsně. Přistáli jsme ve vesnici Jispa, kde nás hned přivítali místní usměvaví Tibeťané. Tady padák nejspíš neviděli poprvé, prý už tady kdysi nějaká skupinka paraglidistů létala, mně ale potěšili, že jsem „Number one lady“ Naše putování vzduchem tady tentokrát končilo. (tracklog Pavel, Zuzka)
Následujícího dne už severní vítr příliš zesílil na létání ve vysokých horách, a tak jsme se přesunuli autobusy zpátky do Biru. Naši mniši, u kterých jsme bydleli, měli takovou radost, že nás zase vidí, že jim ani nevadilo, když jsme je svým příchodem ve 2 hodiny v noci vzbudili.
Po pár dnech přišel den D. Termika fungovala a včas, základny vysoké, nebe modré, vše připraveno a letíme! Z původní skupiny „těch, co lítají dozadu“ jsme zbyli nakonec tři – Pavel v čele, za ním já a Američan David, který na svém Boomerangu dokázal, že se i na závoďáku se dá létat v horách. Hned za prvním zeleným hřebenem jsme prorazili hranici inverze a vykoplo nás to vysoko, snad nad 5600 m n.m. Takže přeskok přes údolí Chamba na skupinu Manimahesh byl docela hračka.
Tam se ukázalo, jak jsme proti těm horám vlastně malí – asi hodinu jsme se navzájem po přeskoku hledali mezi jednotlivými žebry, na která jsme přeskočili. Po šťastném shledání Pavel rozhodl, že přeletíme hřeben přímo v jeho půlce na severní stranu.
 |
| Pavel - Kugti pass |
 |
| let Kugti pass |
(tracklog Pavel, Zuzka)
 |
| bivuac před Kugti pass 4200 |
 |
| bivuac před Kugti pass 4200 |
 |
| David - Kugti pass |
 |
| Zuzka před Kugti pass |
 |
| pohled na Thomsar ze severu |
 |
| Láhul-Jispa |
(tracklog – Pavel, Zuzka)
Další den jsme zvolili odpočinek. Jednak jsme museli navštívit místní policejní stanici, kde nám zkontrolovali pasy a pogratulovali k novému přeletu, jednak jsme aspoň zabalili vyhozenou záložku a pořádně se najedli. David se toho dne vrátil autobusem do Biru. My chtěli ale ještě dál a tak jsme se následujícího rána nechali vyvézt nejvýš, kam to šlo, odstartovali nad hranicí křovin a po jihovýchodní straně údolí jsme se probojovávali dál do nitra hor. Silnější vítr a rotory nás nepustily moc vysoko, přesto jsme se dostali až k Darče, samé bráně do Malého Tibetu. Údolí se zde otevřelo, veškerá zeleň úplně vymizela a krajina vypadala pouštně, suše a drsně. Přistáli jsme ve vesnici Jispa, kde nás hned přivítali místní usměvaví Tibeťané. Tady padák nejspíš neviděli poprvé, prý už tady kdysi nějaká skupinka paraglidistů létala, mně ale potěšili, že jsem „Number one lady“ Naše putování vzduchem tady tentokrát končilo. (tracklog Pavel, Zuzka)
Následujícího dne už severní vítr příliš zesílil na létání ve vysokých horách, a tak jsme se přesunuli autobusy zpátky do Biru. Naši mniši, u kterých jsme bydleli, měli takovou radost, že nás zase vidí, že jim ani nevadilo, když jsme je svým příchodem ve 2 hodiny v noci vzbudili.
A tak jsme objevili nový kousek hor pro létání. Když koukám na mapu, je to vlastně jen malinkatý kousíček na začátku Himalájí, našeho nekonečného paraglidingového hřiště.
Pavel a Zuzka.
http://parahimalaya.cz/
Paragliding in Indian Himalaya
download full version
uloz.to/8186909/bir-november-2010-full-verzion-wmv
Pavel a Zuzka.
http://parahimalaya.cz/
Paragliding in Indian Himalaya
download full version
uloz.to/8186909/bir-november-2010-full-verzion-wmv
